ZÁKONY A PŘEDPISY

Česká republika a dřívější Československo aktivně přistupovaly k zachování genetických zdrojů hospodářských zvířat všech početně malých lokálních a autochtonních plemen i v minulosti.
Více než 400 let existující hřebčín v Kladrubech nad Labem s chovem starokladrubského koně s kompletními rodokmeny do 13. až 14. generace předků byl v roce 1995 jmenován Národním hřebčínem se statutem „Národní kulturní památka“. Činnost Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem a Slatiňanech je podporována MZe ČR.

Již zákon č. 240/1991 o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat zahrnoval paragraf o genových rezervách hospodářských zvířat a příslušná vyhláška k tomuto zákonu jejich seznam přímo uváděla.
Uvedený zákon vymezil povinnosti a práva chovatelských sdružení a dalších oprávněných osob k výkonu odborných činností (kontrola užitkovosti a hodnocení zvířat, výkonnostní zkoušky, inseminace, přenosy embryí apod.) i jednotlivých chovatelů a jejich zájmových sdružení svazů, vše v zájmu úspěšné realizace šlechtění zvířat pro zajištění živočišné produkce. Příslušný paragraf „genetické zdroje“ zanikajících nebo málo početných populací a plemen vesměs lokálních hospodářských zvířat určoval jejich udržování formou čistokrevné plemenitby v uzavřených populacích a kryokonzervaci spermií buněk a embryí.

Všechna plemena převážně lokálních a autochtonních druhů s omezeným a snižujícím se počtem zvířat byla již od roku 1995 zahrnuta do projektu ochrany, která se stal základem pozdějšího Národního programu ochrany, užití a konzervace genetických zdrojů (2003). Chovatelé plemen zvířat zahrnutých do národního programu dostávají státní finanční příspěvek podle každoročně přesně formulovaných podmínek, publikovaných MZe ČR. Tímto způsobem je možné počty zvířat regulovat podle potřeby chráněných populací. Finanční příspěvky jsou distribuovány chovatelům prostřednictvím příslušných chovatelských organizací.

Poslední úprava zákona o plemenitbě (Zákon č. 344/2006 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 477/2006 a 478/2006 Sb.) vymezuje v souladu s legislativou EU opatření pro racionální management genetických zdrojů hospodářských zvířat, tedy nástroje k tomu, aby jejich prostřednictvím mohl stát splnit povinnost ochrany těchto zdrojů, k níž se zavázal. Pro účely tohoto zákona definuje jeho paragraf 14 genetický zdroj jako jedince nebo jeho reprodukční materiál (sperma, vajíčko, embryo apod.) autochtonního nebo lokálně adaptovaného druhu, plemene nebo populace, které se nachází na území ČR a má význam pro výživu a zemědělství, zařazený do Národního programu.

Udržování genetických zdrojů neznamená jejich zakonzervování bez dalšího pokroku, ale setrvalé zlepšování, to znamená šlechtění v rámci podmínek, v nichž se daný genetický zdroj vyvíjel a adaptoval, s ohledem na příští potřeby jeho uživatelů. Nutnost brát při tvorbě šlechtitelských programů a stanovení selekčních kriterií v úvahu kromě zvyšování užitkovosti také otázky uchování největší možné genetické variability v populaci má však pouze charakter doporučení, protože chovatelé těchto plemen jsou v těchto otázkách suverénními. Uchování co nejširší škály jedinců s rozličným genotypem pro potenciální využití v budoucnu se v řadě případů střetává s komerčními zájmy a podmínkami chovatelů. Vyhlášený Národní program (2006) a dotace poskytovaná jeho účastníkům proto kompenzuje tyto ztížené chovatelské podmínky.

 
?>